Zlost
Na černý papír rudou tužkou cosi píšu,
Nesmím usnout, tím propůjčila bych se hříchu.
Hřích co číhá na každém mém kroku,
Neuklouznu, Tvé moci se už umím vyhýbat,
Nenechám se nikým ovládat.
Noc má kamarádka je víc než černá,
Vosk ze svíce ať dál si po stole stéká,
Lana citu zesílila, zlost u mého srdce zazvonila,
Obtisky bot co ode mě se kradli potají,
Za kým to asi spěchaly???
Chladné dlaně tisknu pevně v pěst,
Do dřevěného stolu buším o sto šest,
Ztratila jsem co jsem nikdy snad ani neměla,
Stínem Tvým se stala lež, čímž oklamat chtěl jsi svět
A před pravdou se stále skrývat chtěl.
Pod drsnou maskou snažím se skrýt stesk,
Strach a zloba mým tělem cloumá,
Snažíš se mě zklidnit prolhanými slovy znova.
A proto dnes musím začarovat jazyk Tvůj,
Abys neřekl už žádné lži, tím dočkal by jsi se jen záhuby.
Čaruji, zaklínadla do tmy říkám,
Lež bude Tvou zkázou dnes i zítra,
Nikoho neoblbneš, pro nikoho hodným nebudeš,
Ze zlatého kalichu se mého lektvaru napiješ,
Že tím zpečetíš osud svůj Ti nikdy nedojde.
Pocity zlosti letí mou duší,
V tom tichu spřádám svoje pomsty,
Kříž v ruce držím, na mocnou si nehraji,
V temném tichu se svým horším já panuji.
Zlá mrcha jsem prý já od Tebe jsem snad stokrát slyšela,
Klidně křič to i nadále do všedního světa,
Že jsem bez hříchu jsem nikdy netvrdila,
Jak dokážu bránit sebe toho se brzy dočkáš.
Naše válka bude zlá, svou zlobou se nechám ovládat,
Smetu k zemi všechnu špínu, i Ty rád padneš do svého hrobu,
Budeš prosit o hodnou vílu, v srdci zničím Tvojí víru,
Se sebou nebudeš chtít být, do temného světa
Rád se propadneš, však nečekej, že tam mé moc unikneš.
Budu Tvou noční můrou, do Tvého nitra vsaju se žílou,
Budeš chtít spát, svou bílou pleť nad ohněm hřát,
Oči nebudeš moci zavřít, do hlubin nitra se nořit,
Tam bylo by ti pěkně zle, ze všeho chtěl by jsi blít,
Raději ve dne i v noci jako já budeš bdít.
Zkoušíš se v koutě skrýt však pozdě je,
V Tvém těle má zloba si s Tebou pohraje,
Nepropadej panice vždyť naše bitva začíná,
Teprve pocítíš co je to krutá hra.
Zmuchlám Tvé srdce, ať klidně bubnuje
do světa co jsem Ti kdy provedla,
Tvou duši v hlíně zadupu a přitom budeš stále žít,
Černou róbou se budeš chtít zahalit,
Však ani tak nezmizí Ti z obličeje smích.
Klidně křič, teď nepolykej slova,
Třeba se mě pustí zloba,
A já nechám být Tvého ducha,
Co se mnou tolik strádá.
Tak žij si, více už neběduj,
Na mě už víckrát ruku nevztahuj,
Jdi vpřed, udělej kroků pár,
Já zapomenu, vždyť Tebe už nechci znát.
Miluj život, miluj svět, a moje tělo nech zas pět,
Bude to píseň o životě, o tom co se mě zhostilo,
O tom jak vrátit čas se mi zachtělo,
O tom, že mrchou jsem nechtěla nikdy být,
Nad svým osudem jsem nechtěla nikdy klít.
Vidíš i dnes stojí štěstí při Tobě,
Zničit Tě celého se mě dnes pustilo,
Tu zlou práci přenechám vyšší moci,
Až budeš smět se otočit a odejít,
Buď rád, že byl jsi tím kým jsi byl.