Zapomění
S mým sněním začíná mžít,
sníh pokrývá můj rozpálený cit,
miluju chvíle s Tebou,
tím smývám ze sebe vrásku skrytou....
Když brodím se tmou černou,
myšlenka na Tebe hřeje mou duši smutnou,
Často nepopadám dech,
to Tvoje polibky hasí mi slova na rtech.....
Zmítám se ve lžích,
pravdu se snažím utajit,
bez ohledu na sebe,
nechci se ale potápět bez srdce...
Jednoho dne kolem mě projdeš bez pohledu,
ani si nevšimneš že ještě žiju,
pak obejmu špínu měst,
a záblesk světla zbaví mě dalších cest...
Zákeřný smích v hlavě uslyším,
to mozek budu chtít z hlavy si vytlouci,
v šeru se pak budu chtít ztratit,
ďáblové k sobě budou mě vábit...
To ve mě se dnes zhlédla smrtka,
její chtíč mě láká zas a znova,
nebojím se následovat její kroky,
nějak mě opustily všechny síly....
Klidně ať dál mě všichni viní,
špínu světa ať si na mě hází,
nebudu obhajovat svojí lásku,
to lepší je houpat se na provázku...
Smrt ať dál si s mými myšlenkami hraje,
dostat mě jde velmi hravě,
smrtka bude mou milenkou zpočátku týdne,
v oparu vín ztratím se rychle....
Už nebudu mít doměnku,
že být s tebou je v dohlednu,
v ruce bílé poměnky,
truhlu si s nimi ozdobím....
Zbloudilá duše se ze mě stává,
asi jsem se všemu brzy propůjčila,
nemám klidu, bloudím v temnu,
bez duše, bez srdce,
však s rozumem, co mě do země zatluče...
Je tu ticho, chybí mi slova,
ikdyž by dneska asi neléčila,
kde je ta síla co bourá mosty,
proč stále tíží mě otázky,
asi z mé chabé vyzrálosti,
nestojím o nesmyslné prosby....
Nechceš mě nechat jít,
asi se bojíš zbytečně,
že beze mě neumíš žít,
vždyť do dnes jsi neživořil,
ale taktéž žil...
Nic nevyléčí naše boly,
budu teď sama,
nebudou tě už tížit otázky z budoucnosti,
já podám se jen stínu vyšší moci...
Vím, je to k zlosti,
drak na hoře se mě zhostí,
pohraje si s mými kostmi,
budeš rád, že necháš mě bez dozoru,
že někdo vyřeší za tebe tuhle dobu....
Hrnek s čajem na zem spadne,
sám bude i pavouk nad parapetem,
do duše smutek nebude se ti vkrádat,
budeš mít robátek,
s kterými nebudeš nikdy strádat....
Žádná kytka už neuvadne,
žádný stín nebude hrát si s tvojím duchem,
žádný splín nebude trápit tvojí duši,
žádný pomluvy nebudou tě hostit...
Na mě zapomeneš rychle,
neb svoje jméno zničím prvně,
roztrhám si srdce poté,
v dlani zmuchlám citu přebytek...
Dojdeš ku svému cílu,
já za druhé podám tělo světu,
lidé rozsápou zbytky duše,
nebude je zajímat,
koho pomluví zítra,
vždycky je někdo komu jde zničit víra....
Aby byla jistota,
za třetí já smažu také vzpomínky v tvé hlavě,
už nikdy nic nepřipomene ti, že jsem byla,
či snad někdy, někde žila,
tetřev bude hlodat zase do jiného těla...
Meluzína bude kvílet krutě,
až pohostí mě temnota,
až vykřičím vše do světa,
až zaživa mě budou pohřbívat...
Jak dítě pohraju si z hlínou,
stín rakve zahalí mě slídou bílou,
zbloudilou duší stanu se,
po světě krást budu muset se....