Temná žena
Temná žena v koutě stála,
co si přála nevyřknula.
Celá v černém oděna,
však v tváři jako stěna bílá,
jak anděl se netvářila.
Chtěl jsi se dotknout její duše,
hřát či zničit ona nevěděla.
Sama svojí duši podala Ti,
do dlaně vzal jsi ten kousek z těla,
co s ní si počít,
snad nechtěl jsi ublížit znova.
Tak stála pořád opodál,
čekala kdo řekne: ,, pojď, jen vejdi k nám.´´
Kdo uslyší její slova,
když její duše se Ti propůjčila.
Hřeješ jí a přitom ničíš,
jak do chleba nožem zařezáváš,
kdy dojde Ti,
že nechce býti sama.
S Tebou se chce smát,
od Tebe chce slyšet,
že rád jí máš.
Tak uvolni svou dlaň,
prsty povol,
hlavně neříkej zas znova,
že smrt jí sluší víc než
osud živého těla.
Sama je ona, duše sténá,
do světa bolest vykřičet dávno chtěla.
Co jí brání?
Že se bojí, kdo to cítí,
vždyť nechce, aby za ní život mluvil.
Život své víry opět roztáčí,
ona sama zas v kole si zatančí.
V dešti chce smýt tu špínu,
zbavit se toho hnusnýho všedního splínu.
Tak už nech její duši,
i Tobě bude černá slušit,
raduj se z toho co máš,
nikdy však nesmutni,
že její duši ďáblu zaprodáš.
Je to její úděl,
za ďábla se provdá,
bez duše, co vzal jsi do svých dlaní,
i tak bude temná.
A přesto jí miluješ,
nevíš co říct,
ona už neslyší,
že s ní chceš být.
Tak neotáčej se k ní zády,
je to horší než zradit všechny kamarády.
Buď přítel co s ní bude rozmlouvat,
buď tím hodným co bude jí milovat.
I tohle jí postačí,
aby rej vos jí nezhubil,
proč nikdo neslyší její slova,
co najednou křičí do celého světa.
Kříčí a po tváři rudé slzy jí tečou,
kdo setře ten kousek kapky,
co bodá jak hrot ostré tužky.
A opět tančí, v kole se točí,
s ďáblem zas holduje,
v srdci se mučí.
Všechno má začátku,
ale i konce,
tak netruchlete,
ale žijte!