Rodina
Měla jsem dva bratry a jednu sestru,
vzala mi je voda, voda času,
má duše pro ně neplakala,
prahly po krvi, krvi zmarna....
To jejich tělo,
s tím mým spojeno bylo,
spolu jsme šlapaly tento svět,
i přes všech života překážek...
Co noha nohu při té chůzi míjela,
v klubko zmijí nás zapletla,
nejstarší bratr všechny nás chránil,
hříšné plazy klackem mlátil....
Bral to jako svou povinnost,
však automaty vzaly mu moc,
sežraly mu mozek i vnitřnosti,
prolezly napříč, hluboko do kostí...
A sestra moje jen sebe vidí,
okolo lidem závidí štěstí,
v penězích vidí moc a slávu,
však neví, že tím zajistí si zkázu...
A bratr nejmladší stále se učí,
jeho mozek přitom však skučí,
dokáže si užívat života,
zatím však neví jaká je jeho odveta...
To doba je už jiná,
klubko zmijí v ní pomalu zmírá,
a proto mění se hodnotné zásady,
za sebe měly by jsme se zase postavit....
Jsme příliš daleko a ty změny?
Jsou mizerné, dle zásluh oceněny!
I tak však pláči po krvi vlastní,
po krvi bratrů i sestry, aby byli šťastný!!!