Posmrtná láska
Tvá duše bloudí,
mezi hroby se choulí,
přeješ si zemřít,
se svou láskou v hrobě se proplíst....
Spojit zas těla v jednom srdci,
hřát sebe i druhého duši,
kytky na hrobě zaléváš,
svým žalem hlínu proséváš....
Do rukou bereš kus ztvrdlé hlíny,
mezi prsty drtíš, na prsa přikládáš,
cítíš chlad té ztvrdlé země,
touhle peřinou chceš se přikrýt....
Přes obličej dát bílou slídu,
nenosit v srdci už jen bídu,
strádá tvé tělo a duše skučí,
jedovatý šíp do srdce chceš zašít....
Propadáš depresi, úzkost tě svírá,
dnes musíš zemřít, dál nevydržíš ty muka,
prosíš, aby tě někdo zachránil,
tvou hlavou kulku prostřelil....
Jsi sám, přátelé se ti straní,
bojí se, snad se ti i vyhybají,
sám se nyní musíš dostat k lásce,
propojit s ní své srdce....
Své jméno na její hrob vytesáváš,
je úplněk, snad na ten čin vhodná doba,
lesklý nůž do rukou vem,
tepnu bolesti rychle rozřezej....
Bolest řezu neucítíš,
ještě pod krkem se podřízni,
aby jsi dorazil tam kam chceš,
a neběhal po zemi jak prašivý pes....
A tak krev stéká po hrobě,
pomalu vsakuje se do země,
tvá duše přestává bloudit mezi hroby,
ještě však musíš bohu omluvit svoje činy....
Láska velká, nekonečná,
před tebou už brána otevřená,
tvé tělo najdou z rána,
i slova poslední na papír dána.....
Nyní jsi zasnoubil své srdce s jejím,
tvá duše neteskní s tou její se pojí,
prstýnek vůbec nepotřebujete,
jste spolu, vaše duše i srdce láskou nezahyne....