Ó má paní
3. 10. 2006
v lidském světě spoutaná,
bílá křídla anděla rozvitá,
rozlámala je slabost tvá.....Myslíš si, že neubližuješ,
a přitom srdce drtíš ve střepech,
moře bolesti stalo se záplavou,
rozrbité srdce hledá záplatu, nerozbitnou....Na oltáři blýská se kalich zlatý,
chtěla se z něho napít, kapku jedu pozřít,
však na zemi bezhybně se válí,
rudé slzy na tváři dráždí bílou kůži....Tahle láska nebyla slepá kráska,
moře bolesti a utrpení k ní vnesla,
na obranu nůž si do rukou vzala,
své lesklé očíčka z tváře vyřízla....Miska vah se rozhoupala,
přítomnost své karty na stůl vyložila,
bídu, utrpení a osamělost to jí zvěstovala,
čekání marné na zázrak, že nevzbudí se z rána.....Budoucnost ta mrcha zlá,
slíbila, že lepší ráno jí přichystá,
a tak smrt našeptává co je pro ní dobré,
"přece na zemi ať si klidně chcípne.....""Přátelé budou od ní daleko,
břicho klidně jí nehty rozsápou,
a ten malý psík ať odtáhne její zbytky pryč,
v ulitě bez duše zbledla a zchátrala by její líc...."Tak život se snoubí se smrtí,
a její cestu na zemi nazvaly trápení,
z nebe se snášejí kapky průhledné,
je to krutost deště nebo jen pláčící andělé....Snad ten jed z kalichu je pro ní záchranou,
on žije tam kde je jeho bytí potřebou,
nevezme už více ohledů na ní,
ona už nemá tak vlídné srdce jako před časem,
kdy řekl jsi jí: " ó má paní...."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
