Mat života
Bílé šaty oblékla si,
Už od rána honily se na nebi mraky,
Viděla jen svou tvář v zrcadle,
Pocit štěstí a nadějev kostele....
Rudé květy ve dlani zářily překrásně,lidem ta krása brala dech,
hrdě šla a hleděla vpřed….
Před oltářem se zastavila,kněze bílého jak stěna uviděla,
něco se děje, slzy v očích má,kněz bílou obálku jí podává…
Štěstí se ze svatyně krade ven,
lesk květů na zemi je zahanben,
bílá je ve tváři jak její šat,
proč ještě stojí na místě v tenhle čas….
Prsten hodí do davu,
lidé lační sápou se po zlatu,
nikdo nevidí, že odchází,
že tmavé mračna nad ní se snášejí…
Chladnou ulicí běží a neví kam,
do kopců se drápe jak postřelená laň,
šaty už dávno nejsou bílé,
to noční můra přinesla jí krach….
Když amor prostřelil její srdce,
on neptal se zda-li chce ještě více,
dávási za vinu, že chtěla víc,
že nechtěla v srdci díru mít….
Průsvitné kapky dál stékají po tváři,
její srdce se zoufale požaduje záchrany,
její hlas však nikdo neslyší,
bílou obálku tak jako lidi rozsápe na kusy….
Každý se jí vyhne jak jen to bude možné,
amulety z mrtvých vždy u sebe bude mít,
tak zpečetí svůj krach,
nikdo se jí už nebude smát….
Nikdy už nesmíří se s osudem,
nebude litovat živé duše,
když potkáš jí, nečekej žádné spásy,
pro všechny bude zkázou či hrozbou smrti….