Krutá zima
Lež sevřela mě ve své moci,
koho jsem to poslouchala v temné noci?
Svět není tak růžový,
jak mi vyprávěly!
Ráda bych s tebou byla,
ale stín mě halí do neznáma,
všeru koukám z okna do tmy,
sněhové vločky tají na mé tváři!
Už začal padat i sních,
svatý Martin zapřahává do saní,
jede si pro mě z ledového království,
snad neumrznu dřív než dorazí!
Snad jen sama sobě lžu,
snad jen za své činy nesu mstu,
už nepopadám dech, už dál nemůžu,
chci jen probudit se ze zlého snu!
Z domečku běžím, nevím kam,
špínu měst poznávám, objímám,
stále slyším ten smích,
tohle je konec mých cest,
bloudím světem jak vetřelec!
Tak smáčím hlavu ve špinavé kaluži,
a hlučící lid mě nevidí,
záblesk světel vidím v dáli,
to zatoužily po mě hříšní!
Pomalu mě nakládají do saní,
to Martin je jeho kočí, nikde nestaví,
mrtví jsou teď moji spřízněnci,
už nejsem psancem na zemi!
Tělo moje našli z jara,
promrzlou a fialovou tvář jsem měla,
život si se mnou hrál,
smrt teď je můj hodný král!
Tak mě viň z chabé vyzrálosti,
když jen stín rakve mě teď hostí,
to když padal sních a vločky,
já zmítala se ve lžích z moci!
Má smrt není k zlosti,
můj život nebyl k veselosti,
jen jedno nyní vím, u koho utich smích,
když mé tělo našli zmrzlé v kalužích!!!