Klid
Zas je tu jeden z tichým dnů,
zas je tu další ráno bez citu,
zas je tu prázdno co spaluje srdce,
zas je tu smutno byť usmívám se....
Ten tichý den přišel jednou z rána,
byl nepozván, už ve dveřích se mi vysmál,
zírala jsem s otevřenými ústy,
že by snad on byl tím kdo se mě zhostí....
Byl to pozdrav od života,
však kdo ho poslal, že by z nebe hvězda?
Já blázen jsem ten den pozvala dál,
teď ticho u mě sídlí,
nechce se hnouti od mého bytí....
Každé ráno se budím sama,
necítím cit jen prázdno co budí mě ze sna,
štěstí se mi asi vyhnulo,
to blbost mi mozek ztupilo....
Za oknem pozoruji světa dění,
výraz ve tváři mě spaluje a ničí,
proč každý člověk jen sebe vidí,
proč svět je ovládán carpe diem mocí....
Vím, já v sobě cítím všechno,
i když se mozek snažím otupit,
vím, já nespasím ducha svého,
i když se snažím ho polapit...
A znovu ve dveřích se mi někdo směje,
do uší mě bodá ten hlasitý smích,
zabouchnout dveře musím rychle a
hlavně už nikdy víckrát nesmím snít!!!!